řemeslný postup, vrstva po vrstvě
Ikonopisecká dílna: od přípravy desky po olifu
Zlacené pozadí a rytá linie vznikají v oddělených fázích práce, které nelze zaměnit ani urychlit. Tematická ilustrace.
Graldandezi je nezávislý informační projekt o technologii psaní ikon. Popisujeme, co se v dílně skutečně děje mezi surovým prknem a hotovou deskou: jak se vybírá dřevo, proč se levkas nanáší v mnoha tenkých vrstvách, jak se zlatí na poliment, jak se míchá vaječná emulze a v jakém pořadí na sebe navazují vrstvy malby.
Co na tomto webu najdete
Texty jsou uspořádané podle skutečného sledu práce. Každá část popisuje jednu fázi, materiály, které do ní vstupují, obvyklé chyby a to, jak se daná vrstva chová po letech. Nejde o návod ke koupi materiálu ani o nabídku služeb — jde o popis postupu tak, jak se drží v dílenské praxi.
- Deska: dřevo, kovčeg, svlaky a chování podkladu.
- Pavoloka a levkas: plátno, klih, křída, počet vrstev.
- Broušení: od hrubého srovnání po hladký povrch.
- Grafja: přenos kresby a její rytí do levkasu.
- Zlacení na poliment a leštění achátem.
- Vaječná tempera: emulze, pigmenty, ředění.
- Sankir, vochrení a pořadí vrstev malby.
- Asist a probělá: světlo na rouchu a zlaté linie.
- Olifa a ochranné povrchové vrstvy.
- Uchovávání, stárnutí a restaurátorské otázky.
poznámka k terminologii
Proč slova zůstávají v původní podobě
Řada výrazů — kovčeg, pavoloka, levkas, grafja, poliment, sankir, asist — nemá v češtině ustálený jednoslovný ekvivalent. Používáme je proto v podobě, v jaké se běžně objevují v dílenské mluvě, a při prvním výskytu je vysvětlujeme.
Popisovaný postup vychází z byzantské a východoslovanské tradice deskové malby. Regionální varianty se liší v detailech: v poměru klihu, v počtu vrstev levkasu, v tom, zda se zlatí před malbou nebo po ní.
01 / deska
Deska s kovčegem a svlaky
Nosič ikony je dřevěná deska, nikoli plátno. Tím je dané všechno ostatní: dřevo pracuje s vlhkostí, a každá vrstva položená na něj musí s tímto pohybem počítat. Nejčastěji se používá lípa, olše nebo smrk — dřeva měkčí, rovnoměrná, bez výrazné kresby letokruhů. Prkno má být vyschlé na vlhkost okolo osmi až dvanácti procent, tedy skladované v suchu několik let, ne vysušené v peci během týdne.
Deska se skládá buď z jednoho kusu, nebo z několika spárovaných prken lepených na sraz. U spárované desky rozhoduje orientace letokruhů: sousední díly se otáčejí tak, aby se jejich případné zkroucení vzájemně vyrovnávalo, nikoli sčítalo. Zadní strana se ponechává neopracovaná jen zdánlivě — i ta se obvykle napouští, aby deska nenasávala vlhkost jednostranně.
Kovčeg a pole
Kovčeg je mělké vyhloubení ve střední části desky; vzniká tak vpadlé pole pro obraz a kolem něj vystupující rám, kterému se říká pole. Přechod mezi nimi tvoří šikmá ploška, luzga. Kovčeg není dekorace: okraje desku vyztužují, vpadlé pole chrání malbu před odřením a opticky ji odsazuje. Hloubka bývá v jednotkách milimetrů a odvíjí se od tloušťky desky.
Svlaky
Do zadní strany se zapouštějí příčné lišty — svlaky, v dílenské mluvě často šponky. Vkládají se do mírně kónických drážek napříč vlákny a nelepí se. Právě to je podstatné: deska se po nich může posouvat, jak se v průběhu roku roztahuje a smršťuje, ale nemůže se vyklenout. Lepený svlak by desku zablokoval a ta by se dříve nebo později roztrhla podél vlákna.
- Dřevo vyzrálé, bez suků v ploše obrazu a bez smolníků.
- Spáry lepené klihem, nikoli tmelené přes mezeru.
- Svlaky zasunuté nasucho, mírně kónické, volně pohyblivé.
- Kovčeg vyhloubený rovnoměrně, luzga čitelná a rovná.
- Povrch pod levkas zdrsněný, nikoli vyhlazený do lesku.
na co se ptát u staré desky
Čtení desky
Zadní strana prozradí o ikoně často víc než líc. Tvar a počet svlaků, způsob jejich zapuštění, stopy po nástrojích, hloubka kovčegu — to všechno jsou znaky, které pomáhají zařadit desku v čase a prostoru dřív, než se začne mluvit o malbě.
Trhlina vedená středem desky obvykle neznamená špatné dřevo, ale zablokovaný pohyb: zalepený svlak, příliš pevné uchycení v rámu, nebo prudkou změnu vlhkosti v místě, kde ikona visela.
02 / podklad
Klihová voda
Základem je klih — nejčastěji králičí, kostní nebo rybí. Namáčí se ve studené vodě do nabobtnání a rozpouští se ve vodní lázni, nikdy nad přímým plamenem a nikdy do varu. Přehřátý klih ztrácí pojivost a celý podklad je pak křehký.
Slabý roztok slouží k prvnímu napuštění desky, hustší k lepení pavoloky, ještě hustší se mísí s křídou na levkas. Poměr se v dílnách liší; rozhoduje zkouška na vzorku, ne recept.
Pavoloka a levkas ve vrstvách
Mezi dřevo a malbu se vkládá plátno — pavoloka. Bývá to řídká lněná nebo konopná tkanina, vypraná, bez apretury, natažená na proklížené dřevo klihem a vytlačená dlaní tak, aby pod ní nezůstal vzduch. Plátno drží podklad pohromadě nad spárami a trhlinami: i když dřevo pod ním praskne, levkas se často udrží v celku. U menších desek se pavoloka někdy klade jen na spáry a hrany, u větších přes celou plochu včetně přehnutí na okraj.
Levkas je směs klihové vody a jemné křídy nebo sádrovce, někdy s malým podílem oleje či medu pro pružnost. Nanáší se teplý, řídký, v mnoha tenkých vrstvách — obvykle šesti až dvanácti — a každá musí zavadnout dřív, než přijde další. Silná vrstva nanesená najednou vysychá nerovnoměrně, vnitřek zůstává vlhký a povrch po čase odskočí i s malbou.
Rytmus nanášení
První vrstvy se často vtírají dlaní nebo štětcem napříč vlákny, další se kladou kolmo na předchozí. Střídání směru pomáhá vyrovnat povrch a zamezit soustavným rýhám. Mezi vrstvami se nespěchá: dílenský čas se počítá ve dnech, ne v hodinách, a celý podklad se pak nechává odležet, aby se napětí uvnitř ustálilo.
- Klih rozpouštět ve vodní lázni, nepřehřívat.
- Pavoloku vytlačit bez bublin, hrany přehnout dozadu.
- Nanášet tence a opakovaně, ne jednou nahusto.
- Směr vrstev střídat, poslední nechat nejjemnější.
- Sušit v mírném prostředí, bez průvanu a přímého tepla.
03 / povrch
Broušení levkasu do hladka
Cílem je povrch, na kterém oko nenajde žádnou nerovnost, protože každá z nich se později ukáže — v tahu štětce, a především ve zlatě, které kopíruje podklad naprosto věrně. Brousí se nasucho postupně jemnějšími brusivy, u tradičního postupu také navlhčeným plátnem nebo přesličkou; vlhké broušení povrch zaceluje, ale vyžaduje míru, protože rozpouští klih.
Kontrola se dělá proti světlu v ostrém úhlu a hmatem. Ruka najde vlnu, kterou pohled přehlédne. Prach se odstraňuje důkladně: zbytek brusného prachu na povrchu se pod levkasem projeví jako matné místo a pod zlatem jako zrno.
Kdy přestat
Povrch má být hladký, ale ne vyleštěný do skla. Zcela uzavřený podklad hůř přijímá temperové vrstvy a barva na něm sedí nejistě. Hladkost se posuzuje podle toho, co bude následovat: plocha určená ke zlacení se dotahuje víc než plocha, kde bude jen malba.
04 / kresba
Přenos grafji a její rytí
Kompozice se nejprve kreslí na papír ve skutečné velikosti. Hotová kresba se přenáší na levkas protlačením přes prokopírovaný papír, propíchnutou šablonou s protřepáním práškového pigmentu, nebo prostým překreslením. Přenesená linie je ale jen dočasná — smaže se prvním tahem barvy.
Proto se zásadní obrysy ryjí do podkladu tenkým kovovým hrotem. Této ryté kresbě se říká grafja. Vede se lehce, jednou, bez opravných tahů; rýha musí být čitelná i pod několika vrstvami barvy a pod zlatem. Ryje se zpravidla obrys postavy, nimbus, hlavní záhyby roucha a hranice ploch, které se budou zlatit.
Co grafja řeší
Kromě orientace v dalších fázích plní grafja i praktickou funkci na rozhraní zlata a malby: rýha zachytává okraj vrstvy a brání tomu, aby se barva a zlato slily do nečisté hranice. Zároveň je to místo, kde se po staletích nejlépe čte původní záměr autora, i když se pozdější vrstvy změnily.
05 / zlato
Zlacení pozadí na poliment a leštění
Poliment je jemná mastná hlinka — nejčastěji červenohnědá bolusová — rozetřená s klihovou vodou a někdy s malým množstvím vaječného bílku. Nanáší se ve třech až čtyřech tenkých vrstvách na místa určená ke zlacení a po zaschnutí se přeleští do hedvábného povrchu. Jeho barva pod zlatem není náhodná: prosvítá skrze plátek silný desetiny mikrometru a dává zlatu teplý, hluboký tón. Pod šedým nebo okrovým polimentem vypadá totéž zlato chladněji.
Vlastní zlacení probíhá na vodu. Plocha se navlhčí slabým alkoholovým nebo klihovým roztokem, plátek se odebere širokým plochým štětcem a položí se na vlhký povrch, kde se okamžitě přisaje. Pracuje se v místnosti bez průvanu, bez rychlých pohybů a s překryvem sousedních plátků o několik milimetrů; spoje se pak při leštění ztrácejí.
Leštění achátem
Po vyschnutí — obvykle za několik hodin, podle vlhkosti — se zlato leští achátovým nebo hematitovým hladítkem. Tlak se zvyšuje postupně, tahy vedou jedním směrem a plocha se pod nimi mění z matné na zrcadlovou. Leštit lze jen zlato položené na poliment; zlacení na olejový podklad zůstává matné a leštit se nedá.
- Poliment nanést tence a přeleštit před zlacením.
- Pracovat po malých plochách, plátky překrývat.
- Nedotýkat se zlata prsty, mastnota se projeví hned.
- Leštit až po dokonalém zaschnutí, jinak se zlato strhne.
- Chybějící místa dozlatit kousky plátku před leštěním.
06 / pojivo
Vaječná tempera a příprava emulze
Vaječná tempera je pigment rozetřený s emulzí z vaječného žloutku a vody. Žloutek se zbaví bílku, opatrně se osuší a jeho blána se propíchne tak, aby do nádoby stekl jen obsah. K němu se přidává voda — zhruba stejný objem, podle potřeby víc — a často také kapka octa nebo bílého vína jako konzervace a pro lepší rozliv. Emulze se míchá čerstvá; po dni nebo dvou i v chladu ztrácí vlastnosti.
Pigmenty se předem roztírají s vodou na kaši a teprve pak spojují s emulzí. Každý pigment snese jiný poměr: okry a zemité barvy váží pojiva méně, azurit nebo olovnatá běloba se chovají jinak než hlinky. Barva má být natolik řídká, aby stékala po štětci, ne aby se dala rozetřít jako pasta.
Jak tempera zasychá
Vrstva zasychá během minut a po několika dnech přestává být rozpustná ve vodě. Tím se stává trvalou, ale zároveň je to pravidlo, které určuje celý postup: tempera se nedá míchat na desce jako olej. Tón se buduje lazurami a šrafurou, jedna tenká vrstva přes druhou, a každá musí být lehčí než ta pod ní, jinak ji rozmočí a strhne.
- Žloutek bez zbytků bílku, blána propíchnutá a odstraněná.
- Emulzi ředit vodou postupně, ne najednou.
- Pigment nejprve rozetřít s vodou, pak spojit s pojivem.
- Namíchat jen tolik barvy, kolik se spotřebuje v témž dni.
- Zkoušet tón na okraji desky nebo na vzorku levkasu.
poměry
Málo pojiva, hodně pojiva
Nedostatek žloutku poznáte podle toho, že zaschlá vrstva se práší a při přetírání se stírá. Přebytek se ukáže jako lesk, mírné zežloutnutí a sklon k praskání v silnějších místech.
Obojí se pozná nejlépe na zkušební plošce ponechané zaschnout přes noc, ne na desce, kde už se nedá vrátit zpět.
07 / pořadí
Od tmavého ke světlému
Celá stavba malby jde jedním směrem: od plného tmavého tónu k úzkým světlům. Opačný postup vaječná tempera prakticky neumožňuje, protože světlá vrstva položená na tmavou zůstává krycí a tvrdá, kdežto světlo vynesené postupně drží průsvitnost a hloubku.
Proto se nejdřív pokládají všechny podkladové tóny — roucha, pozadí, architektura, teprve pak se přechází k tvářím a rukám, které jsou nejcitlivější a dokončují se naposledy.
Sankir, vochrení a pořadí vrstev
Sankir je tmavý podkladový tón pro obnažené části postavy — tvář, krk, ruce, nohy. Mísí se obvykle z okru, černě a zelené hlinky, někdy s malým podílem červeně; výsledek je tmavý olivový tón, který má být položen rovnoměrně, bez šmouh, a nechat prosvítat rytou grafju.
Na sankir se pak postupně vynáší světlo. Tomu se říká vochrení: každá další vrstva okru je o něco světlejší, pokrývá menší plochu a klade se buď jako lazura, nebo jako hustá šrafura tenkých tahů. Tři až pět stupňů je běžných; přechody vznikají tím, že se plochy překrývají, ne rozmýváním. Nakonec přicházejí nejjasnější místa — úzké čárky na čele, nose, lícních kostech — a takzvané ruměnce, tenká lazura červeně na tvářích a rtech.
Roucha a pozadí
Roucha se budují stejnou logikou: plný tón, na něm tmavší stín v záhybech, pak postupná světla. Pozadí a nimby, pokud nejsou zlacené, dostávají plochý rovnoměrný tón nanesený v několika slabých vrstvách, aby nikde neprosvítal levkas.
Nápisy
Nápisy a jména se píší až na hotovou malbu, obvykle červení nebo zlatem, s ohledem na to, že jsou součástí kompozice, ne popiskou: jejich umístění a velikost se rozvrhují už ve fázi kresby.
08 / světlo
Asist a probělá
Asist jsou tenké zlaté linie kladené na hotovou malbu — nejčastěji na roucha, křídla, trůny nebo evangeliář. Pokládají se na lepivý podklad, tradičně na česnekovou šťávu nebo pivo s malým podílem cukru, který se nechá zavadnout do stavu, kdy ještě drží, ale už nestéká. Na něj se klade plátek a přebytek se po zaschnutí smete měkkým štětcem, takže zlato zůstane jen na tazích.
Asist nesleduje záhyby jako stín; je to síť paprsků, která má plochu rozzářit, ne modelovat. Proto se linie vedou souběžně a zhušťují se v místech, kde má světlo vrcholit.
Probělá
Probělá je barevná obdoba téhož principu: sled stále světlejších tahů na rouchu, od plného tónu k téměř bílé. Rozlišuje se probělá tahem, kde jsou linie zřetelné a ostré, a probělá plavená, kde se stupně měkce překrývají. Obě varianty mají společné to, že poslední, nejjasnější vrstva je nejmenší — často jen několik krátkých čárek.
09 / dokončení
Olifa a ochranná vrstva
Hotová malba se nechává několik týdnů odležet, aby tempera dozrála. Teprve pak se přetírá olifou — zahuštěným lněným olejem, který se vtírá dlaní nebo měkkou tkaninou do celé plochy a přebytek se opakovaně stírá. Olifa vrstvy sjednotí, prohloubí barvy a uzavře povrch proti vlhkosti.
Má ale i druhou stránku, kterou je poctivé zmínit: olej časem tmavne a žloutne, až může obraz úplně zakrýt. Většina ztmavlých starých ikon není špinavá, ale pokrytá zoxidovanou olifou. Právě proto se dnes v části dílenské praxe místo olify používají přírodní pryskyřičné laky, které zůstávají rozpustné a dají se v budoucnu sejmout bez zásahu do malby.
- Olifovat až po dozrání tempery, ne hned po dokončení.
- Nanášet tence a přebytek důsledně stírat.
- Sušit v teple a v bezprašném prostoru, plochou nahoru.
- Počítat s tím, že jakákoli závěrečná vrstva mění tón.
- Zaznamenat si, co bylo použito — kvůli budoucí péči.
10 / čas
Uchovávání, stárnutí a restaurátorské otázky
Deskové malbě škodí především změna, ne samotná hodnota vlhkosti nebo teploty. Prostředí, které kolísá mezi suchým topením a vlhkým podzimem, rozpohybuje dřevo pod tuhým podkladem a vede k odlupování levkasu po okrajích a v místech spár. Stabilní pokojová teplota a relativní vlhkost přibližně mezi 45 a 60 procenty jsou v praxi důležitější než jakýkoli jednorázový zásah.
Druhé riziko je světlo a třetí mechanika: zavěšení nad zdrojem tepla, tuhé sevření v rámu, dlouhodobé opření o zeď na jedné hraně. Ikona na desce potřebuje volně dýchat i ze zadní strany, proto se obvykle nechává mezi deskou a stěnou mezera.
Co nedělat svépomocí
Čištění povrchu vodou, lihem nebo domácími prostředky odstraní spolu se špínou i lazury a asist. Přelepování odchlípnutého levkasu běžnými lepidly zablokuje pohyb a poškození rozšíří. Snímání ztmavlé olify je restaurátorský zákrok, ne úklid: pod ní bývají pozdější přemalby, retuše a místa, kde už původní vrstva chybí, a jejich rozlišení vyžaduje průzkum, ne rozpouštědlo.
- Stabilní prostředí bez prudkých výkyvů vlhkosti.
- Žádné zavěšení nad radiátorem, krbem ani v koupelně.
- Volný prostor za deskou, aby zadní strana větrala.
- Prach otírat jen suchým měkkým štětcem, ne hadrem.
- Odlupující se vrstvu nechat být a poradit se s restaurátorem.
stopy práce
Co o ikoně řekne její stav
Síť jemných krakel kopírující směr vláken většinou souvisí s pohybem desky. Ostrůvkovité odlupování bývá spíš známkou slabého klihu nebo vlhkosti zezadu. Matná a nesouvislá místa ve zlatě ukazují na dodatečné retuše.
Tyto rozdíly nejsou diagnózou, jen prvním pohledem — a i ten se dělá za dobrého bočního světla, bez dotyku povrchu.
Kontakt
Graldandezi je čtenářský, informační projekt. Pokud v textu najdete nepřesnost, chybějící souvislost nebo chcete navrhnout téma z oblasti ikonopisecké technologie, napište na uvedenou adresu.
rozsah témat
Píšeme o materiálech a postupech deskové malby. Neposuzujeme hodnotu ani původ konkrétních předmětů a neprovádíme restaurátorské posudky.